Ahoj Jirko, jsem rád že sis našel čas. Myslím, že představení bylo již dostatečné. Začneme hezky popořadě. Jaké byly tvé sportovní začátky? Kterými sporty jsi prošel?

Ahoj Tome, mé sportovní začátky byly velmi pestré. Prošel jsem si vlastně vším, co bylo v té době sídlištnímu klukovi dostupné. Začátky byly sokolské, tehdy se to tuším jmenovalo Klokánek a zde jsem dostal solidní všesportovní základ. Bylo to hlavně o atletice, gymnastice a základech míčových sportů. Potom šly v rychlejším sledu hokej, fotbal a následně už basketbal, u kterého jsem zůstal 6 let. Kromě hry jako takové byla pro mě éra basketu důležitá ještě v jedné věci, kterou si čím dál tím víc uvědomuji. V osobě trenéra pana Macháčka, neskutečně férovej a fajn chlap, který to s námi uměl. Možná i díky němu jsem později začal sám mládež trénovat. A aby byl výčet sportů úplný, přidám 7 let softballu a baseballu. Od roku 1992 do současnosti jsem věrný florbalu. V té době ještě nebyla žádná pravidelná soutěž, hráli jsme jednotlivé turnaje. Trénovat jsem začal v roce 1995, kdy jsem zakládal první mládežnické družstvo na pražském Chodově.

Odehrál jsi desítky zápasů ve extralize. Jaká je tvá nejhezčí hráčská vzpomínka? 

Nejhezčí hráčská vzpomínka je jasná, sezóna 1996/97, první ročník, kdy se ve florbalové extralize hrálo play-off, byl to poslední zápas základní části proti známým tvrďákům Sharks Havlíčkův Brod. Abychom postoupili do vyřazovací části, museli jsme vyhrát, jenže ještě 3 minuty před koncem jsme prohrávali 2:0. Nakonec vše dobře dopadlo, nejprve se nám dvěma slepenými góly povedlo vyrovnat a následně se mi podařilo dát minutu a půl před koncem vítězný gól. Přitom jsem byl vlastně dost sváteční střelec. Obrovská euforie, postup právě na úkor Havlíčkova Brodu, a nakonec z toho byla bronzová medaile.

Pamatuješ si na tvůj první zápas v nejvyšší florbalové soutěži? 

Ano, samozřejmě, hráli jsme vůbec první utkání nově založené soutěže proti mladíkům z Tatran Forza, kteří byli jasnými favority a uzavírali mezi sebou sázky, kdo vstřelí historicky první gól nové soutěže. Vůbec si nepřipouštěli, že bychom to mohli být my. No jenže právě to se stalo, a tak historicky prvním střelcem nejvyšší florbalové soutěže navždy stal Marek Kučera z tehdejšího Mentos Chodov. Kluci z Forzy, kteří následně na dlouhá léta vládli českému florbalu, nám poté nasázeli 9 gólů a vyhráli 9:1. Ale ten první jim unikl.

(Fotografie z roku 2018, uvedení Jiřího Prose do Klub legend FLORBAL CHODOV, převzato z facebooku Florbal Chodov.)

Je nějaký spoluhráč nebo protihráč na kterého dodnes vzpomínáš? Ať v negativním či pozitivním smyslu slova

Vzpomínám rád na celou naši partu na Chodově nebo obecně na všechny ty, kteří byli u začátků florbalu. Pohledem zpět, bylo to ohromně zajímavé. Ale pokud bych měl jmenovat, tak mě samozřejmě těší, že jsem si mohl zahrát v jedné lajně s tehdejšími reprezentanty Luďkem Benešem, Petrem Harapátem a Radkem Jonášem. Nemohu vynechat ani mého parťáka v obraně Honzu Halounka a Michala Bauera, jednoho z otců florbalu u nás. No a můj neskonalý obdiv má Dan Jonáš, který byl s námi u prvního utkání 1. ligy florbalu v roce 1994 (tehdy v roli brankáře) a dodnes je aktivním hráčem. Já jsem moc rád, že se mi ho před několika lety povedlo přesvědčit, aby šel hrát k nám do Říčan, kde může předávat své zkušenosti našim mladíkům a pevně věřím, že ho uvidím v nějakém zápase, byť má nyní zdravotní pauzu.

(Fotografie z roku 2018, uvedení Jiřího Prose a Daniela Jonáše do Klub legend FLORBAL CHODOV, zleva Jiří Pros, Michal Bauer, Daniel Jonáš, převzato z facebooku Florbal Chodov.)

(Fotografie z roku 2022, zápas FBC Draci Říčany x ACEMA Sparta Praha U23 B, Daniel Jonáš slaví gól s Matyášem Prosem.)

Pokud se podíváme na florbalovou extraligu dnes a v době kdy jsi tam sám hrál, jaké vidíš největší rozdíly?

Upřímně, rozdíly jsou úplně ve všem. Je to úplně jiný sport, asi tak, jako jsme říkali na začátku 90. let, když jsme viděli hrát Švédy, že hrají naprosto odlišný sport. Hra je rychlostně úplně na jiné úrovni, stejně tak technická vyspělost hráčů. Proměnila se i pravidla, dříve to býval opravdu prakticky bezkontaktní sport, dnes v zápasech vidíme spousty soubojů, které by dříve byly faulem.

(Fotografie z roku 2017, oslava padesátých narozenin Jiřího Prose. Jirka drží v ruce jednu z prvních florbalových holí, vyrobenou v 90. letech.)

Co tě vedlo k tomu, že jsi začal trénovat mládež? Dá se říct, že jsi byl v tomto ohledu průkopníkem?

Úplným průkopníkem jsem nebyl, nějaká mládežnická družstva již existovala, ale zakládal jsem mládež na Chodově.

Jak vypadaly první mládežnické tréninky? Byl o florbal zájem?

O florbal zájem byl, byť pochopitelně ne tak masivní, jako v pozdějších letech, ale přibližně 30 dětí jsme na prvních náborech měli. Tréninky byly více méně čistě florbalové, začínalo se s kluky 11 až 12 let, takže tam už nějaká sportovní minulost u většiny byla a potřebovali jsme hlavně dohnat dovednosti na florbalce. Dnes jsou již florbalové tréninky dětí a mládeže výrazně pestřejší.

Co bylo impulsem k založení florbalové oddílu v Říčanech?

Impuls byl můj syn Maty, chtěl hrát florbal. V Říčanech žádný oddíl nebyl, v Mukařově nás odmítli a do Prahy jsme ho vozit nechtěli. Moje manželka Blanka se v ordinaci domluvila s maminkou Matyho spolužáka, Váši, Mirkou, že přesvědčí svého muže, velkého Vaška Steinhaizla, aby se mnou začal trénovat. No a jak to ženy upekly, tak se stalo.

Jaké byly začátky florbalu v Říčanech?

Netroufám si říct, že florbal v Říčanech před založením našeho klubu v roce 2010 nebyl, je klidně možné, že tu byl nějaký kroužek nebo parta lidí, kteří si chodili pro zábavu zahrát. Zcela jistě tu ale nebyl oficiální florbalový klub, který by byl registrovaný v tehdejší České florbalové unii. Oficiálně byl náš klub založen registrací u Ministerstva vnitra 4. 11. 2010. Na první nábor dorazilo asi 16 chlapců ve věku 10 – 13 let a já mám radost, že 4 z nich, Martin Petrov, Dominik Počta, Maty Pros a Váša Steinhaizl, jsou dnes členy mužského A týmu. Tréninky v prvním roce naší činnosti probíhaly v tělocvičně gymnázia, která svými rozměry byla velmi vzdálená oficiálním rozměrům hřiště pro mládežnické kategorie. My jsme ale byli rádi, že vůbec máme kde trénovat. Situace s vnitřními sportovišti byla i v té době velmi špatná. Místo mantinelů jsme využívali stěny a kde to nešlo, byly lavičky. O rok později se nám již podařilo získat 2 tréninkové jednotky v ZŠ Bezručova Říčany a od Tatranu Střešovice jsme si pořídili vlastní sadu hraných mantinelů. To byl velký skok. V té době už jsme také hráli svou první soutěžní sezónu s družstvem mladších žáků. Vůbec první soutěžní utkání jsme sehráli se Sokolem Mukařov, které jsme prohráli 5:7, ale hned v dalším zápase se Sokolem Hanspaulka jsme zaznamenali historicky první vítězství 9:8. Tam už nastoupil i další člen současného A týmu Filip Homola. Sokol Hanspaulka byl společně s Olympií Kutná Hora naším nejčastějším soupeřem v první sezóně. S Kutnohoráky jsme se spřátelili natolik, že jsme v létě 2012 vyrazili na společné soustředění do Zruče nad Sázavou.

(Fotografie z roku 2011, úvodní buly historicky prvního vítězného zápasu FBC Říčany.)

(Fotografie z roku 2012, je na ní 5 hráčů, kteří v současné době nastupují za mužský A tým. S číslem 7 Dominik Počta, s číslem 8 Václav Steinhaizl, s číslem 9 Martin Petrov, s číslem 11 Filip Homola a s číslem 23 Matyáš Pros.)

Náš klub má za sebou 12 let své existence. Jak toto období hodnotíš?

Já myslím, že můžeme být hrdí na to, co se nám společně podařilo vybudovat. V tuto chvíli jsme stabilní sportovní klub s širokou členskou základnou, kvalitním personálním zázemím, které se stará jak o trenérskou činnost, tak o organizaci klubu. Působíme na 2 místech, kromě Říčan i v Čerčanech, kde samostatný florbalový klub FBK Draci začal působit přibližně ve stejné době, jako my v Říčanech. Postupně jsme se sportovně propojovali a v roce 2017 jsme naše mládežnická družstva sloučili. Máme obsazené všechny kategorie od přípravky po muže a v naprosté většině se dvěma družstvy v kategorii. Dvanáct let je relativně krátká doba, nicméně říčanský florbal je již známý. Jednak díky úspěchům našich mládežnických družstev, ale v posledních 4 letech i díky mužským týmům, které stále stoupají soutěžemi výš a výš. Je jen škoda, že nás na 2 sezóny zbrzdil covid-19.

Co ty osobně považuješ za největší úspěch říčanského florbalu?

Největší úspěch je to, jaký klub se nám povedlo vybudovat, v jakém je nyní stavu a to, že jsme všichni, kteří se jakýmkoliv způsobem podílíme na chodu klubu, stále dobrou partou a daří se nám do trénování i organizační činnosti zapojovat naše odchovance. Tak to alespoň vidím já. Ty se ale hlavně ptáš na sportovní úspěchy, viď? Myslím, že těch úspěchů už je víc, ale pokud bych měl vybrat jeden, tak to bude asi vítězství ročníku 2003/2004 na nejstarším mládežnickém florbalovém turnaji na světě ve švédském Mölndalu v roce 2018. Tenkrát se na vítězství podílela i Karolína Mezerová současná reprezentantka a hráčka pražských Bohemians, kterou jsi zpovídal přede mnou.

Kde vidíš náš klub za 5 let v rámci mládeže ale i mužského týmu?

Já myslím, že u mládeže jsme na dobré úrovni a se držíme se našich cílů, hrát první tři výkonnostní koše v rámci našeho regionu. Věčné dilema je, zda přihlašovat dorostence a juniory do první ligy. Myslím, že výkonnost máme lepší než mnohá družstva, která tam hrají, ale celkově i po zkušenostech, které jsme s 1.dorosteneckou ligou získali před 4 lety, se do toho nijak nehrneme. Je však možné, že za 5 let to bude jinak a my budeme obě soutěže hrát. Co se týče mužů, tak tam je cíl jasně daný, a já věřím, že za 5 let už budeme hrát 3. nejvyšší soutěž v České republice a to Národní ligu.

Uvidíme tě ještě někdy v hráčském dresu? Dvě sezóny zpět jsi odehrál 4 zápasy za B tým, na palubovce jsi se dokonce potkal se svým synem. Dočkáme se někdy útočného tria Pros, Pros, Pros?

Tome, já bych rád, ale jsem soudný. Takže i vzhledem k tomu, jak B tým pod Tvým vedením jede a jakou už hraje soutěž, tak to na víc než pár vteřin, pokud mě tam vůbec pustíš, nevidím.

(Fotografie z února roku 2020, po vítězných zápasech mužů FBC Draci Říčany TTB, Jirka Pros v horní řadě s číslem 3.)

Jak se dá vedení klubu skloubit s běžným životem?

To je trochu podpásovka. Mě to strašně baví, když vidím tu spoustu dětí, které si florbal v našem klubu užívají, tak v tom vidím smysl. Zároveň je to pro mě určitý relax od náročné práce, byť už jsme tak velký klub, že i z toho jsem někdy hodně unavený. Místy se to pak společně s prací násobí. Bez velký tolerance Blanky, mojí manželky, by to pochopitelně nešlo, za to jí samozřejmě moc děkuju, protože vím, že by si mnohý čas, který trávím florbalem uměla představit tak, že ho strávíme společně jinak.

Vím o tobě, že jsi velký sportovní fanoušek. Které týmy se řadí mezi tvé nejoblíbenější? Ať florbalové či jiné.

Možná je to tím, že jsem starší, ale nemám to už tak, že fandím jednomu klubu. Fandím tomu, jehož hra se mi líbí, který ve mne vyvolá nějaké sympatie, když vidím, že do hry dává emoce. Ve florbalu pochopitelně mám klub, kterému fandím, byť se mi jeho hra ne vždy líbí, ale strávil jsem na Chodově celou hráčskou kariéru a začal s trenérskou kariérou, takže to je asi celkem pochopitelné. Nicméně nyní třeba přeji úspěchy i Tatranu Střešovice, odvěkému rivalovi klubu Florbal Chodov, protože se mi moc líbí, jakou hru svým hráčům ordinují Milan Fridrich s Luďkem Benešem.

Chtěl bys něco vzkázat našim hráčů a fanouškům?

Rád bych jim především poděkovat za to, že nám pomáhají budovat náš klub. Bez hráčů ani fanoušků by to nešlo. Mám jedno velké přání pro nás pro všechny, a to, aby se podařilo dokončit halu u gymnázia včas a my mohli již v příští sezóně vidět naše muže, juniory, dorostence a starší žáky na domácích zápasech skutečně doma, v Říčanech.

Autor: Tomáš Tichý

(fotografie byly převzaty z facebooku Florbal Chodov, flickru FBC Draci Říčany. Část fotografií byla poskytnuta z archivu Jiřího Prose)